„Přes silné pohraničí ke slovanské menšině lužické“ Hraničářský diskurs v lužickosrbsko-českých meziválečných stycích

(Ladislav Futtera)

V únoru 1932 vyšel v mladoboleslavském týdeníku Jizeran článek s velkolepým titulkem Budoucnost Čachovic-Vlkavy. Jeho obsah byl neméně velkolepý: Řídící učitel v Jabkenicích Bohuslav Havlín zde rozvíjel vizi „rozkvětu Smetanova kraje v spojenectví s Loučení a Jablkynicemi. Čachovice-Vlkava mohou se státi důležitým pojítkem kulturní práce na sever k menšinám a Lužici a k vnitrozemí na jih.“[1]

Bezprostřední cíl, jejž stať sledovala, byl naopak zcela prozaický. V prosinci předchozího roku Havlín v Jabkenicích založil odbor Československo-lužického spolku „Adolf Černý“ (v listopadu 1932 se přejmenuje na Společnost přátel Lužice) a do jeho řad se snažil přilákat i úředníky vlkavského cukrovaru. Podstatně zajímavější je však myšlenková konstrukce v pozadí, tedy evidentní snaha vytvořit z okolí Jabkenic dílčí středisko kontaktů Čechů s Lužickými Srby, ale stejně tak i s „menšinami“, neboli „hraničáři“. Tak byli označováni Češi obývající pohraniční oblasti Československa, osídlené většinově německým obyvatelstvem.[2] Tento způsob argumentace tak do značné míry koriguje tradiční výklad českého meziválečného zájmu o Lužické Srby jakožto (výhradního) důsledku kolektivně prožívaného slavofilství.[3]

A zdaleka nezůstalo toliko u jediného článku. Havlín o letních prázdninách v letech 1931 a 1932 ve své škole hostil lužickosrbské školáky a při této příležitosti se Jabkenice staly místem setkávání představitelů lužickosrbského národního a kulturního života s českými sorabofily i řady lidových slavností a manifestací. K realizaci původní myšlenky ale mělo dojít až později. Havlín nejprve do Jabkenic na 23. březen 1933 pozval předsedkyni Československého Červeného kříže Alici Masarykovou, dceru prezidenta Masaryka, a v její přítomnosti požádal majitele loučeňského velkostatku Alexandera Thurn-Taxise „o další 4 (čtyři) hektary obory pro novou Smetanovu školu a národní a slovanské osady dětské“. Osady, jejichž zřízení bylo plánováno na léto 1934, měly podle plánu poskytnout prázdninové ubytování pro děti „hraničářské, čsl. zahraniční, legionářské, lužickosrbské, jugoslávské, polské a ostatních slovanských národů“.[4] Vzhledem k tomu, že německé úřady zakázaly lužickosrbským školákům o prázdninách 1933 vycestovat do Československa, zamířily děti českých hraničářů do Jabkenic již v tomto roce. A drtivou většinu mezi ubytovanými tvořily i v letech následujících, kdy na darovaných pozemcích vyrostla celá osada. Lužické Srby zde ještě dva roky reprezentovali studenti z Horní Lužice navštěvující české školy, kteří se o děti starali.[5]

Kde se ale vzalo tak silně vnímané pojítko mezi Lužickými Srby a českými hraničáři, které Havlínovy snahy prozrazovaly? Odpověď je třeba hledat o desetiletí dříve u samého zárodku organizovaného zájmu o Lužické Srby v severních Čechách, především na Mladoboleslavsku. V průběhu roku 1921, během příprav zájezdu lužickosrbských pěvců do Prahy (uskutečnil se v lednu 1922) jeho pořadatelé z pražského Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ navázali kontakt s řídícím učitelem a místostarostou v Bělé pod Bezdězem, především ale menšinářem v mladoboleslavské sokolské Fügnerově župě Josefem Maštálkem. Díky Maštálkovi se v Mladé Boleslavi uskutečnil koncert Lužických Srbů, ovšem hlavně byla navázána spolupráce mezi Fügnerovou župou a čerstvě založeným Lužickosrbským sokolským svazem (ŁSSZ), která přetrvala až do zániku lužickosrbského Sokola v roce 1933.[6]

V Maštálkových mentálních mapách hráli jasný prim právě čeští hraničáři. Do jeho gesce v rámci funkce župního menšináře spadaly menšinové sokolské jednoty na Českolipsku a ve Šluknovském výběžku, mimoto se angažoval v řadách Národní jednoty severočeské (NJS), „obranné jednoty“ hájící zájmy českého etnika v severočeském pohraničí. V roce 1926 byl také jmenován prvním inspektorem českého menšinového školství v České Lípě. Tímto prismatem následně nahlížel na Lužické Srby, kteří se mu jevili být jakousi „podmnožinou“ či „apendixem“ k hraničářům.

První zahraniční vystoupení lužickosrbských sokolů na sletu v Mladé Boleslavi v červenci 1922 (Lužickosrbský kulturní archiv v Budyšíně)

Nalézt spojitost mezi českými hraničáři a Lužickými Srby bylo více než jednoduché. Společný obraz hraničáře a Lužického Srba bylo možné konstruovat v prvé řadě ex negativo, tedy prostřednictvím společného nepřítele – Němce. V době po vzniku Československé republiky, chápané jako národní stát „československého národa“, a dalších slovanských národních států, mohli jak hraničáři, tak Lužičtí Srbové sloužit jako modelový příklad menšinového společenstva, jemuž se nepodařilo dosud zcela vymanit z německého vlivu. Nejviditelnější rozdíl panoval pouze v tom, že hraničáři jako příslušníci českého etnika tvořili integrální součást českého státního národa, Lužičtí Srbové se museli spokojit s rolí vzdálenějších příbuzných, „slovanských bratří“. Zde se však mohl zájem o hraničáře protnout jak s latentně přítomnou ideou slovanské vzájemnosti, tak i s tradicí českých zájmů v Lužicích. Maštálko proto neopomněl připomenout, že historicky Čechy s Lužicemi spojovalo kompaktní slovanské osídlení, až ve středověku „byla Lužice odtržena německými pásy na jihu od Čech“.[7]Ač tedy byli Srbové toliko příbuzní, přeci jen se jednalo o příbuzné z nejbližších.

Zájem o hraničáře a jejich podpora byla navíc v regionu etablovaná. Celé Pojizeří leželo takřka na česko-německé jazykové hranici. Pás německého osídlení dosahoval od státních hranic místy až na vzdálenost necelých deseti kilometrů západně od toku Jizery. Z této polohy přirozeně vyplýval silněji prožívaný pocit osudového „stýkání a potýkání“ Čechů s Němci, jejž nerozvál ani vznik Československé republiky. Naopak s příchodem většího počtu státních zaměstnanců české národnosti do většinově německých území zesílila otázka postavení české menšiny v pohraničních oblastech. Pojizeří bylo v českých národních (i nacionalistických) kruzích prezentováno jako morální a materiální základna pro podporu českých hraničářů. Aktivity sokolů, odborů NJS, ale i časté politické proklamace oživovaly v regionu narativ neustálého ohrožení ze strany německých průmyslníků: „Sebevědomý a silný kapitál německý, opírající se o dvě průmyslové a peněžní pevnosti – Liberec a Jablonec –, bude vždy nebezpečím pro národnost našich okresů při národnostní hranici,“ hlásal Maštálko.[8] Zvláště Mladá Boleslav, největší město Pojizeří, se měla stát hospodářskou, kulturní i politickou protiváhou Liberce. Otevřenou konkurencí libereckých německých výstav byly „Výstavy severních Čech“, uspořádané v letech 1912 a 1927.

Souvislost mezi podporou hraničářů a Lužických Srbů přitom v Pojizeří nehledal pouze Josef Maštálko, do prolužických aktivit se zapojili mj. agrárnický poslanec Jan Dubický, jenž se profiloval jako mluvčí severočeských hraničářů, či menšinář semilské Krkonošské župy Josef Petříček. Třebaže se stejní lidé angažovali v několika korporacích s hraničářským programem současně (typicky v Sokole, NJS a Ústřední matici školské), propojení s Lužickými Srby bylo nejvýrazněji motivováno sokolskými aktivitami. Z úhlu pohledu župních menšinářů Maštálka a Petříčka bylo naprosto logické řadit lužickosrbský Sokol po bok hraničářských jednot: V obou případech se jednalo o podporu jednot menšinových, se slabší členskou a organizační základnou, kde kromě tělocvičného programu měl Sokol významnou úlohu při potvrzování a upevňování kolektivní identity.

Úvahy menšinářských pracovníků se zhmotňovaly při veřejných vystoupeních, kdy byli Lužičtí Srbové prezentováni společně s Čechy z pohraničí. Během sletu Fügnerovy župy v Mladé Boleslavi roku 1922 vystoupili lužickosrbští sokolové společně s menšinovou jednotou z Varnsdorfu. V téže době Josef Maštálko do školy v Bělé pod Bezdězem, kde pořádal pobyty pro hraničářské děti, pozval i lužickosrbské školáky, lužickosrbské oddělení připojil roku 1927 k hraničářské Výstavě českého severu v Mladé Boleslavi a v roce 1936 Lužické Srby prezentoval i v rámci hraničářského muzea, zřízeného na zámku v Zákupech.[9] Obdobný model převzal ale i Bohuslav Havlín, byť se k němu propracoval opačnou cestou. Zatímco Maštálko se s Lužickými Srby seznámil prostřednictvím menšinářských aktivit, Havlína práce pro Lužické Srby nasměrovala k českým hraničářům. Na manifestacích, svolávaných do Jabkenic, připomínal jak hraničáře, tak i Lužické Srby.

Symbióza mezi oběma proudy ale mohla přerůstat i do parasitismu. Josef Maštálko zůstal vždy věrný hraničářům, na rozvoj menšinového školství a sokolských jednot a na Lužické Srby hleděl pouze jako na doplněk svých hraničářských aktivit. Oproti tomu v Mladé Boleslavi roku 1931 horečná vlna zájmu o Lužické Srby po ustavení odboru česko-lužického spolku dokonale překryla zájem o hraničáře. Zatímco roku 1926 si Maštálko pochvaloval, že „Mladá Boleslav přispívá stále svým odborem Národní Jednoty Severočeské na zakupování pozemků v poněmčeném území“,[10] na přelomu dekády zde místní odbor NJS zcela zanikl. Zájem o hraničáře byl proto v Mladé Boleslavi sekundárně oživován na podzim 1932. Tentokrát však byla podpora české menšiny prezentována jako logické pokračování podpory Lužických Srbů. Jednatel odboru českolužického spolku Josef Smíšek, jenž svolával ustavující schůzi obnovovaného odboru NJS, do nadpisu pozvánky vetkl: Osud českých hraničářů – osudem lužických Srbů.[11] Počínaje rokem 1933 pak hraničáři v důsledku politické situace, kdy byly Lužickým Srbům znemožňovány cesty do Československa a kdy naopak česká společnost ve stavu narůstajícího ohrožení cítila potřebu věnovat péči primárně svým spoluobčanům, opět vytlačovali Lužické Srby z veřejného prostoru.

Lužickosrbské děti po slavnostní mši před kostelíkem v Jabkenicích u Mladé Boleslavi, kde trávily prázdniny 1931 (Lužickosrbský kulturní archiv v Budyšíně)

Jak je z řady citátů zjevné, nedílnou součástí hraničářského diskursu bylo až extrémní polarizování česko-německého antagonismu. Koneckonců Maštálko přirovnával hraničáře k vojákům v zákopech: „Český otec a česká matka jest ‚neznámý vojín‘, který obětoval se pro národ!“[12] Nepřekvapí tak příliš, že právě ve stycích mezi Fügnerovou župou a lužickosrbským Sokolem nebyla nouze ani o náznaky iredentistických snah. Přitom podezření z iredenty se naopak česko-lužický spolek snažil za všech okolností vyhnout. Samotná podpora hraničářů i Lužických Srbů ze strany Fügnerovy jednoty, jejíž zázemí leželo v českém vnitrozemí, ze své podstaty deklarovala české (míněno etnicky) panství nad českými zeměmi, které mohlo být (třebaže to nebylo vyslovováno nahlas) vztáhnuto i na Lužické Srby. Československý nárok na pohraničí potvrzovaly pravidelné manifestační zájezdy členů Fügnerovy župy do pohraničí, které měly morálně povzbudit bratry v menšinových jednotách, ovšem stejnou měrou se jednalo i o symbolický boj o území. K takovýmto návštěvám patřil průvod městem s národními prapory, ukázky cvičení a následná veselice. Především průvod, který alespoň v symbolické rovině stvrzoval českou vládu nad městem, vnímalo většinové německé obyvatelstvo jako provokaci.

Lužickosrbští sokolové se takto na pozvání Fügnerovy župy 5. srpna 1928 zúčastnili výpravy do Fukova (Fugau). Tato „první veřejná česká slavnost v místě“, měla v předstihu oslavit desáté výročí Československé republiky. Jak svou motivací, tak průběhem mělo shromáždění připomenout symbolický nárok Čechů na historické území Čech, ostatně zde „každý cítil, že je doma, ano doma, ve své drahé osvobozené vlasti“.[13] Tato akce měla zjevně blahodárný účinek na nárůst sebevědomí členů ŁSSZ. Na jaře 1929 dorazila do Mladé Boleslavi fotografie z průvodu lužickosrbských sokolů Budyšínem. Odesílatel, „prostý lužickosrbský bratr“, k vyobrazení připsal notně iredentistický text nešetřící nacionálními stereotypy: „Bratři-Češi, mějte srdce pro svoji Lužici. Nezapomeňte na neosvobozenou vaší provincii. Také naše zemička patří k zemím koruny svatováclavské. Na zaslaném obrázku spatřuješ Sokol Lužický, pýchu našeho národa. Vidíš tam dva národy: z jedné strany sympatický obličej lužických Srbů, s druhé strany tvář Němců, plnou zloby a nenávisti.“[14]

Je však třeba dodat, že na počátku 30. let, kdy styky s Lužickými Srby přecházejí od sokolských jednot na bázi nově zakládaných odborů česko-lužického spolku, podobně laděné extrémní projevy ustupují do pozadí. Místo negativního vymezování nabývá na důležitosti aktivní podpora, zvláště lužickosrbských dětí a studující mládeže. Ilustrativní jsou v tomto ohledu Havlínovy aktivity v Jabkenicích. Ačkoliv se programem svých dětských osad přihlásil současně jak k hraničářskému, tak slavofilskému diskursu, neváhal v létě roku 1938 ubytovat děti z rodin německých antifašistů. Zdaleka ne všichni jeho spoluobčané pro něj v tu chvíli měli pochopení…[15]

Jak je patrné, etablovaná struktura podpory českých hraničářů v pojizerských sídlech měla naprosto klíčový význam pro rozvoj sorabofilských aktivit v regionu. Hraničářský diskurs zároveň významnou měrou ovlivňoval následující formy prolužické činnosti, včetně způsobů prezentace Lužických Srbů ve veřejném prostoru. Ovšem toto úzké sepětí mezi Lužickými Srby a hraničáři mohlo fungovat pouze v Pojizeří, odkud bylo k hraničářům i k Lužickým Srbům nejblíže. Zcela jiný obrázek pak nabízejí města v Polabí, kam v létě 1932 rozšířil povědomí o Lužických Srbech Bohuslav Havlín během turné s lužickosrbskými školáky. Zde v souvislosti s Lužickými Srby hraničářská otázka nerezonovala. Spíše se, podobně jako v ostatních městech v českém vnitrozemí, tiše ozývalo povědomí o slovanské vzájemnosti, příbuznosti s Lužickými Srby, jimž je zapotřebí pomoci. Lužičtí Srbové „přeci jsou našimi nejbližšími pokrevnými bratry jak svou polohou, tak svou řečí“, hlásaly tehdy Poděbradské noviny.[16]

I tento příklad tak ukazuje potřebu hlubšího zohlednění regionální perspektivy při nástinu dějin lužickosrbsko-českých styků, jež spíše než most rozklenutý mezi Prahou a Budyšínem připomínaly síť z různě silných a hustých vláken z pestré příze, která zohledňovala místní specifika.


Autor
PhDr. Ladislav Futtera je odborný pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky.

Citujte jako:
Futtera, Ladislav: „Přes silné pohraničí ke slovanské menšině lužické“. Hraničářský diskurs v lužickosrbsko-českých meziválečných stycích, in: Lausitz – Łužica – Łužyca. Aspekte der Beziehungs- und Verflechtungsgeschichte einer ost-mittel-europäischen Brückenlandschaft (zveřejněno dne 02.06.2019). URL: https://lausitz.hypotheses.org/1224


[1] Sj. [= Havlín, Bohuslav]: Budoucnost Čachovic-Vlkavy, Jizeran, 20. 2. 1932, s. 4.

[2] K spolkovým aktivitám českých hraničářů srov. zvl. Čechurová, Jana: Menšina v menšině. „Péče“ o Čechy v pohraničí, in: Machačová, Jana/Matějček, Jiří (edd.): Národnostní menšiny a jejich sociální pozice ve střední Evropě, Opava – Praha 1999, s. 143–151.

[3] Srov. zvl. Brummer, Alexandr: Slovanství a slovanská tradice v meziválečném Československu 1918–1938, Brno 2012 [nevydaná disertační práce], s. 134–137. Výhradně na sorabistickém materiálu dále srov. Chodějovský, Jan: Lužice v plánech na vybudování nového Československa. Velké naděje a zklamání českých slavistů, Praha 2011 [nevydaná disertační práce], s. 1–2; Meškank, Timo: Kultur besteht – Reich vergeht. Tschechen und Sorben (Wenden) 1914–1945, Berlin 2000, s. 10.

[4] Státní okresní archiv Mladá Boleslav, fond Základní škola Jabkenice, Školní kronika 1926–1976, s. 106–107.

[5] K pobytům lužickosrbských dětí v Jabkenicích srov. Futtera, Ladislav: Naše lubuški w Jablkynicach. Pobyty lužickosrbských dětí v Jabkenicích v letech 1931 a 1932, in: Boleslavica ’14 7 (2014), s. 73–88.

[6] Futtera, Ladislav: Lužickosrbský Sokol a Mladá Boleslav, in: Česko-lužický věstník 2012, č. 11–12, s. 80–82.

[7] Maštálko, Josef: Lužičtí Srbové, Mladá Boleslav 1924, s. 8.

[8] Maštálko, Josef: Národnostní význam Mladé Boleslavě, Národní listy, 4. 7. 1926, Příloha, s. 3.

[9] K Maštálkovým meziválečným sorabofilským aktivitám srov. Futtera, Ladislav: „My zde bychom se o menšiny měli více starati, vždyť je máme tak blízko.“ Josef Maštálko a Výstava českého severu roku 1927. In: Boleslavica ’17 10 (2017), s. 105–121.

[10] Maštálko, Josef: Národnostní význam Mladé Boleslavě, Národní listy, 4. 7. 1926, Příloha, s. 3.

[11] Smíšek, Josef: Osud českých hraničářů – osudem lužických Srbů, Mladoboleslavské listy, 17. 9. 1932, s. 1.

[12] Český člověk psancem v českosloven. republice, Večerní list, 31. 8. 1927, s. 3.

[13] Fukov u Šluknova, Ruce, 15. 9. 1928 [novinový výstřižek], viz SKA, MZb VII, k. 10/A, fol. 149.

[14] Hlas krve, Ruce, 28. 4. 1929 [novinový výstřižek], viz SKA, MZb VII, k. 11, fol. 123.

[15] Jablkynická ostuda, Jizeran, 23. 7. 1938, s. 3.

[16] Lužičtí Srbové, Poděbradské noviny, 29. 7. 1932, s. 4.



Diesen Blogbeitrag zitieren
Redaktion (2019, 2. Juni). „Přes silné pohraničí ke slovanské menšině lužické“ Hraničářský diskurs v lužickosrbsko-českých meziválečných stycích. Lausitz – Łužica – Łužyca. Abgerufen am 28. März 2024, von https://doi.org/10.58079/qqq6

Das könnte dich auch interessieren …

Eine Antwort

  1. 18.11.2021

    […] für sorbische Anliegen fand jedoch keinen Eingang in die kollektiv tradierte Erinnerung an die Hochzeit der tschechisch-sorbischen Beziehungen. Dass sie mehr als nur diese eine Bitte Mukas beantwortete, belegen Korrespondenz und Fotografien, […]

Schreibe einen Kommentar

Deine E-Mail-Adresse wird nicht veröffentlicht. Erforderliche Felder sind mit * markiert

Diese Website verwendet Akismet, um Spam zu reduzieren. Erfahre mehr darüber, wie deine Kommentardaten verarbeitet werden.

Suche in OpenEdition Search

Sie werden weitergeleitet zur OpenEdition Search