Bjarnat Krawc v kontextech meziválečného Československa. Pokus o typologii

(Ladislav Futtera)

V dubnu 1932 bylo ve veřejné knihovně města Mladá Boleslav zásluhou tamějšího odboru Československo-lužického spolku „Adolf Černý“ zřízeno samostatné oddělení lužickosrbské literatury. Pojmenováno však nebylo po žádném lužickosrbském spisovateli, jak by se dalo předpokládat, nýbrž po hudebním skladateli Bjarnatu Krawcovi (1861–1948). Proč?

Bjanart Krawc 1922
Bjanart Krawc 1922 (Serbski kulturny archiw, Budyšin)

Bjarnat Krawc byl totiž v Mladé Boleslavi jednoznačně nejčastějším lužickosrbským hostem, bez něhož se neobešla téměř žádná větší akce, jež byla ve městě a jeho nejbližším okolí Lužickým Srbům věnována.[1] Jako sbormistr vedl výpravu pěvců, která se v lednu 1922 po vystoupení v Praze a audienci u prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka zastavila v Mladé Boleslavi. V srpnu 1927 se v téže roli do města vrátil s pěvci, kteří zavítali na zdejší Severočeskou výstavu. V dubnu roku 1931 se pak dodatečnou oslavou jeho 70. narozenin na veřejnosti ohlásil nově založený odbor českolužického spolku. Do jara 1932 následně město navštívil ještě dvakrát, nejprve jako doprovod lužickosrbských sokolů, podruhé na pozvání studentů zdejších středních škol. Letní prázdniny potom strávil v nedalekých Jabkenicích. Další návštěvy se opakovaly ještě v letech 1934 a 1935.[2]

Krawc se v Mladé Boleslavi těšil vskutku prominentnímu postavení. Kromě pojmenování lužickosrbského oddělení ve zdejší knihovně to dokládá příklad již zmíněných středoškoláků, studentů místního gymnázia a reálky. Ti se rozhodli lužickosrbského skladatele požádat, aby přijal čestné členství ve výboru studentského plesu, jenž se konal 5. ledna 1932.[3] V kontextu studentských tanečních zábav z jiných let se jednalo o zcela mimořádný akt. Můžeme tak konstatovat, že popularita Bjarnata Krawce v této době dalece překračovala úzkou skupinu členstva českolužického spolku a že právě on byl širší veřejností vnímán jako prototypický reprezentant lužickosrbského etnika. Položme si tedy na příkladu Mladoboleslavska otázku, jaké významy byly Krawcovi coby tomuto „prototypickému Lužickému Srbovi“ meziválečnou československou společností přisuzovány a v jakých kontextech se objevoval.

Je samozřejmě jasné, že v prvé řadě Krawc do Československa přijížděl jako umělec. Ba jak ukázal příklad mladoboleslavské knihovny, mohl zastupovat lužickosrbskou kulturu v jejím celku, a to zdaleka nejen hudbu. Ovšem způsob akceptace Krawce coby lužickosrbského umělce nabýval různorodých facet.

Vzhledem k tomu, že výraznější zájem o Lužické Srby se v regionu rozvinul až na přelomu 20. a 30. let, kdy již Krawc dosahoval 70. roku života, byl v prvé řadě přijímán jako kmet, za jehož životním dílem se již lze ohlížet a jako zasloužilému kulturnímu pracovníkovi mu přísluší pocty a projevy uznání. Výstižně toto vnímání vystihl redaktor Jaromír Václav Šmejkal, jenž Krawce vyzpovídal během jeho pobytu v Jabkenicích v srpnu 1932, přičemž jej neváhal označit za „slavík[a] Lužice“.[4] Ovšem oč jiné bylo jeho přijetí v Mladé Boleslavi v dubnu 1931, kam dorazil po takřka čtyřech letech, jež bylo koncipováno jako dodatečná oslava Krawcových kulatin. Ještě před tím, než vystoupil s přednáškou o lužickosrbské hudbě a konečně i klavírním programem, obdržel darem od ředitele spořitelny Balcara vavřínovou lyru s nápisem: „Přátelé Lužických Srbů v Ml. Boleslavi mistru Krawcovi k jeho 70. narozeninám“ (délka nápisu vypovídá mnohé o velikosti daru).[5]

Pozvánka na mladoboleslavský slavnostní večer na počest Bjarnata Krawce 21. dubna 1931 (Serbski kulturny archiw, Budyšin)

Když J. V. Šmejkal představoval Krawce širokému čtenářstvu, snažil se mu skladatele přiblížit srozumitelnými paralelami a dokázat tak, že se jedná o umělce velice blízkého české kultuře. Využil proto Krawcova bytování v Jabkenicích, kde poslední léta života trávil Bedřich Smetana, k němuž se Krawc sám hlásil, a představil jej též jako „lužického Smetanu“.[6] Tato personalisace postav lužickosrbské kultury pomocí odvolávek na český kulturní kánon přitom byla mezi českými přáteli Lužických Srbů velmi oblíbená, ale zároveň efemérní a účelová. Použil ji například primář psychiatrické léčebny v sousedním městečku Kosmonosy a předseda mladoboleslavského odboru českolužického spolku Karel Funk, když chtěl svým spoluobčanům představit redaktorku dolnolužického týdeníku Serbski casnik Minu Witkojc. Roku 1925 básnířku, která se „jako nadšený apoštol vydává buditi svůj národ“, tituluje „Lužický Havlíček“,[7] naopak roku 1934 již nabídl zcela jinou paralelu. Bývalý důraz na žurnalistickou profesi ustoupil do pozadí, místo něho se objevila ambice komplexně načrtnout spisovatelčiny životní osudy. Tomu odpovídala i nová paralela: z Miny Witkojc se rázem stala „Lužická Božena Němcová“.[8] Tato strategie zapadá do způsobů reprezentace Lužického Srba v meziválečném Československu mezi skupinami obyvatelstva, u nichž se nepředpokládalo hlubší povědomí o lužickosrbském etniku. Jejich obraz tak byl konstruován s pomocí paralel z českého kánonu, tím spíše, že celé lužickosrbské moderní dějiny byly často představeny jako varovné exemplum, jak by dopadl český národ, kdyby se mu nepodařilo dosáhnout samostatnosti.

Ovšem Krawc nemusel být pouze důstojným kmetem ověnčeným vavřínem a podarovaným božskou lyrou. V sobotu 28. listopadu 1931 se sice v mladoboleslavské sokolovně uskutečnil „[s]okolský česko-lužický večer“ za účasti padesátky lužickosrbských cvičenců, kteří předvedli svůj gymnastický um. Ovšem největší zájem mezi publikem byl o lužickosrbské zpěvy a tance, a především o Bjarnata Krawce, jenž po vyčerpání oficiálního programu až do pozdního večera přehrával své skladby.[9] Program tohoto večera tak ukazuje na to, jakým způsobem se chtěli na veřejnosti prezentovat sami Lužičtí Srbové. Tedy nikoliv jako (průměrní) cvičenci, nýbrž jako (výteční) umělci.

Třebaže styky Mladoboleslavska s Lužickými Srby byly dlouhodobě prostředkovány přes Sokol, již od prvního sletu Lužickosrbského sokolského svazu v Pančicích roku 1924 je patrná snaha omezit přímé srovnávání lužickosrbských sokolů s českými, kteří svým umem své lužickosrbské „bratry“ zastiňovali. Vypovídajícím příkladem bylo (ne)vystoupení sokolů z Lužice u příležitosti Severočeské výstavy v roce 1927. Na slet severočeských sokolských žup, jenž se uskutečnil v rámci doprovodného programu výstavy, byl pozván i Lužickosrbský sokolský svaz. V obavě, že by přítomnost tělocvičného družstva zanikla, vyslali však odpovědní činovníci místo tělocvičného družstva více jak stočlenný pěvecký sbor – samozřejmě v čele s Bjarnatem Krawcem. Ten již splnil svůj účel, pěvci v krojích zcela ovládli veřejný prostor.[10] Česko-lužický večer v sokolovně v listopadu 1931 tuto strategii v komorním rozměru kopíroval. Příznačně ani zde ukázky cvičení nebyly konfrontovány s výkony českých cvičenců, ani zde nesházely ženy v atraktivních lužickosrbských národních krojích a samozřejmě ani Krawc, jenž na akcích tohoto druhu plnil roli nejen váženého umělce, ale rovněž neúnavného, milého a komunikativního společníka.

Vymezovat však role, které mohl Krawc hrát, výhradně polem umění, by bylo značnou redukcí. Přehled dalších perspektiv, z nichž mohl být vnímán, zahajme jednou poměrně okrajovou, a sice rolí pedagoga. Nikoliv však pedagoga hudebního, nýbrž jako vedoucího druhé prázdninové dětské kolonie v Jabkenicích v létě 1932. Tu měl za lužickosrbskou stranu tak jako v předchozím roce spravovat řídící učitel z Pančic Jurij Słodeńk. Saské úřady mu však neumožnily vycestovat, a proto vedení výpravy na poslední chvíli doslova „spadlo“ na Krawce. Ten plánoval odjet i s manželkou do Jabkenic na letní byt a pobyt v Československu měl již vyjednán. Jako pedagogický dozor jej však neprezentovala ani tak česká média jako spíš Serbske Nowiny. Do nich Krawc zasílal zprávy o průběhu kolonie, jež byly stylizovány jako otevřené dopisy rodičům školáků. Skladatel v nich promlouval rozšafným a chlácholivým tónem.[11] Třebaže kolonii fakticky vedli jabkenický řídící učitel Bohuslav Havlín a lužickosrbští studenti Ema Krawcec, Hanka Wjećelic a Česlaw Lěska, přeci jen se Krawc do jejího průběhu výrazně zapsal. S dětmi secvičil pásmo písní a tanců, s nimiž školáci podnikli týdenní turné po polabských městech. Výrazně tak přispěli k šíření povědomí o Lužických Srbech v této oblasti, v Kolíně, Nymburce a Poděbradech dokonce byly pod dojmem jejich vystoupení založeny odbory českolužického spolku.[12]

Bjarnat Krawc v čele lužickosrbských pěvců před divadlem v Mladé Boleslavi 27. srpna 1927.
Bjarnat Krawc v čele lužickosrbských pěvců před divadlem v Mladé Boleslavi 27. srpna 1927 (Státní okresní archiv Mladá Boleslav, fond Národohospodářský ústav Mladá Boleslav, karton 42, inv. č. 833, Fotografický materiál)

Na první pohled neobvyklý program měl Krawc během návštěvy Severočeské výstavy v Mladé Boleslavi v srpnu 1927. Tehdy se s jednatelem Domowiny Pawołem Krječmaŕem i již zmíněným učitelem Słodeńkem zúčastnil sjezdu Národní jednoty severočeské, organizace hájící zájmy hraničářů, Čechů žijících ve většinově německém pohraničí. Na tomto shromáždění s výsostně politickým programem však jménem Lužických Srbů nepromluvil ani Krječmaŕ, ani Słodeńk, nýbrž právě Krawc. Přísně vzato to však projev ani nebyl: Krawc totiž „uvádí za bouřlivého souhlasu, že jako příslušník cizího státu německého nemůže učiniti projevu. Na místo toho krásná lužická Srbka v národním kroji přednáší procítěně báseň, v níž lká lužický Srb na vysoké skále nad svým úrodným krajem a smutným osudem svého národa nešťastného.“[13] To, že byl právě skladatel Krawc vybrán k tomu, aby na tomto shromáždění vystoupil jako mluvčí lužickosrbského národního hnutí, ukazuje na snahu lužickosrbské reprezentace využít kulturu jako zástupné pole pro prosazování národního politického programu (realizovanou pak recitací, jež byla v kontextu programu shromáždění přímou náhražkou politického projevu). Krawc svou přítomností i svými slovy tuto strategii legitimizoval a přispíval k tomu, aby lužickosrbské kulturní aktivity byly českou veřejností chápány jako neoddělitelná složka politického programu.

Účast lužickosrbské delegace na shromáždění Národní jednoty severočeské připomíná, že Lužičtí Srbové byli zvláště na Mladoboleslavsku vnímáni ve velmi blízkých souvislostech s českými hraničáři. V případě obou skupin totiž mohla být zdůrazňována jejich menšinová pozice oproti německé většině. Coby slabší, nepočetné skupiny si pak do českého vnitrozemí přijížděly pro materiální, ale i finanční podporu. Představě Lužického Srba jako slabšího příbuzného se přitom nebránil ani Krawc. Na jedné straně se sice snažil ukázat vyspělost lužickosrbské (hudební) kultury, na straně druhé však svá hudební vystoupení provazoval i s charitativním programem. Během turné po Československu v létě 1930 takto vybíral prostředky na zřízení lužickosrbské školky v Budyšíně, rovněž oslava jeho sedmdesátin v Mladé Boleslavi byla spojena se shromažďováním příspěvků „ve prospěch nemajetných srbských studujících“.[14] Při rozhovoru s J. V. Šmejkalem se pak přiznal ke své snaze zajistit svým nadaným žačkám místo v Čechách, kde by se mohly dále vzdělávat. Zcela samozřejmě přitom počítal s finanční pomocí českých sorabofilů: „Nevím, co bych za to dal, kdyby se v Praze hnula srdce… Víte, co chci říci…“[15] Byť ne všechny jeho tužby byly splněny, zcela beznadějné snění to také nebylo. Čeští příznivci Lužických Srbů studující dlouhodobě podporovali a třeba jedna z Krawcových žaček, Ema Krawcec z Połpice, absolventka pražského učitelského ústavu, po přechodnou dobu hospitovala na mladoboleslavské rodinné škole.[16]

Třebaže Krawc do značné míry akceptoval stereotypní obraz Lužického Srba, jenž v československé společnosti panoval, a sám ho dokázal umně využívat, sám se přinejmenším jednou s tímto stereotypem dostal do vážného konfliktu. Příznivci jabkenického dětského tábora, který Krawc vedl, totiž nelibě nesli, že Krawcova manželka Alma je Němka, a uráželi ji: „Škoda, že tu není se mnou moje žena. Víte, je Němkyně, ale dobrá, dobrá žena; už proto, že ctila moji národnost a se mnou vychovala zmých dětí dobré Lužičany. Ale jsou lidé, kteří tomu nechtějí rozumět. I tady jsou, bohužel, takoví, a proto odjela. Odjela nerada, protože se jí tu líbilo. A to je jediné, co mi zde zkalilo mé štěstí.“[17] Možná by bylo přesnější říci, že nacionalisticky smýšlející obyvatelstvo vlastně vůbec nebylo s to pochopit smíšené manželství tohoto jinak naprosto „prototypického“ Lužického Srba.

Tyto příklady měly ukázat, že přítomnost Bjarnata Krawce výrazně přerůstala jak úzké mantinely hudebních, ale i obecněji kulturních aktivit a že skladatel mohl paralelně vystupovat v řadě významově různorodých kontextů. Postupně zde před námi defiloval Krawc jako zasloužilý „slavík Lužice“, jako částečně bohemizovaný „lužický Smetana“ či jako milý společník u klavíru. Poté však již následovaly příklady představující Krawce ne jako umělce, nýbrž jako pedagoga, mluvčího lužickosrbského národního hnutí, jako nemajetného Lužického Srba, jenž si přijel do Československa pro podporu, a konečně i jako svého druhu oběť vypjatého nacionalismu a česko-německého antagonismu. Jednotlivá pozorování můžeme shrnout do následujících závěrů: 1) Krawc bez větších problémů akceptoval stereotyp Lužického Srba panující v Československu, jenž se vyznačoval mj. důrazem na lužickosrbský folklór a vnímáním Lužického Srba jako slabšího příbuzného. Nijak se tak nebránil faktickému ztotožnění své osoby s tímto stereotypem, ovšem současně se ho snažil zužitkovat, nejvýrazněji propojením vlastních kulturních vystoupení s finanční podporou lužickosrbských dětí a studentů. 2) Klíčovou roli Krawc z pozice čelného lužickosrbského umělce sehrával rovněž při prezentaci lužickosrbského národního hnutí směrem navenek, jež se nejsnáze děla s pomocí kulturního vystoupení. Akceptoval tím, ba i svými projevy utvrzoval pozici umění ve služebném postavení vůči politice jako její faktickou náhražku. Současně pak – jako při vystoupení v mladoboleslavské sokolovně v listopadu 1931 – neváhal svou vlastní přítomností zvyšovat atraktivitu jinak méně výrazného programu. 3) Tato oscilace mezi podporou lužickosrbského národního hnutí a jeho aktivit a snahou vyhovět představám české společnosti o Lužickém Srbovi na něj kladla značné nároky, jež jej v podstatě odváděly od soukromých aktivit (např. přijetí vedení jabkenického letního tábora). Přitom dostát jim všem naráz bylo i pro Bjarnata Krawce obtížné, a jak ukazuje trapná příhoda s urážkou jeho ženy Almy Krawcové, vlastně i nemožné.


Autor
PhDr. Ladislav Futtera je odborný pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky.

Citujte jako:
Futtera, Ladislav: Bjarnat Krawc v kontextech meziválečného Československa. Pokus o typologii, v: Lausitz – Łužica – Łužyca. Aspekte der Beziehungs- und Verflechtungsgeschichte einer zentraleuropäischen Brückenlandschaft (zveřejněno dne 11.06.2020). URL: https://lausitz.hypotheses.org/1321


[1] Odbor Mladá Boleslav, in: Lužickosrbský věstník 1932, č. 10, s. 83.

[2] Futtera, Ladislav: Lužičtí Srbové a společnost Pojizeří a středního Polabí v době první Československé republiky, Praha 2016 [nevydaná diplomová práce], s. 97–117.

[3] Lužicko-srbský hudební skladatel Bjarnat Krawc, Obrana lidu, 18. 12. 1931, s. 4.

[4] Šmejkal, Jaromír Václav: Ve Smetanových Jablkynicích promluvilo srdce Bjarnata Krawce, lužického Smetany, Polední list, 17. 8. 1932, s. 4.

[5] Mladá Boleslav, in: Lužickosrbský věstník 1931, č. 5, s. 40.

[6] Šmejkal 1932, s. 4.

[7] -k [Funk, Karel]: Lužický Havlíček, Mladoboleslavské listy, 21. 11. 1925, s. 1.

[8] -k [Funk, Karel]: Lužická Božena Němcová, in: Slovanská spolupráce 1934, č. 3–5, s. 48–49.

[9] Sokolský česko-lužický večer, Obrana lidu, 4. 12. 1931, s. 4.

[10] Futtera, Ladislav: Jako sej serbscy Sokoljo do srjedźneje Čěskeje wulećachu, in: Rozhlad 2020, č. 2, s. 13–17, zde s. 16.

[11] Krawc, Bjarnat: Zjawny list serbskim staršim, kotrychž dźěći su w cuzbje na wočeŕstwjeńcy, Serbske Nowiny, 30. 7. 1932, Přiłoha, s. 1.

[12] K průběhu kolonie srov. Futtera, Ladislav: Naše lubuški w Jablkynicach. Pobyty lužickosrbských dětí v Jabkenicích v letech 1931 a 1932, in: Boleslavica ’14 7 (2014), s. 73–88.

[13] Český člověk psancem v českosloven. republice, Večerní list, 31. 8. 1927, s. 3.

[14] SKA, MZb VI, k. 1/D, fol. 7, Plakát k Slavnostnímu večeru na oslavu 70. narozenin Mistra Bjarnata Krawce.

[15] Šmejkal 1932, s. 4.

[16] Odbor v Mladé Boleslavi, in: Lužickosrbský věstník 1932, č. 4, s. 3435.

[17] Šmejkal 1932, s. 4.


Das könnte dich auch interessieren …

Schreibe einen Kommentar

Deine E-Mail-Adresse wird nicht veröffentlicht. Erforderliche Felder sind mit * markiert.

Diese Website verwendet Akismet, um Spam zu reduzieren. Erfahre mehr darüber, wie deine Kommentardaten verarbeitet werden.

Suche in OpenEdition Search

Sie werden weitergeleitet zur OpenEdition Search