„Až do brzkého a úplného osvobození bratrské Lužice“. Kontexty manifestace na vrchu Mužský u Mnichova Hradiště 2. září 1945

(Ladislav Futtera)

Ve sbírkách Muzea města Mnichova Hradiště je uchováván svazek v pevných červených deskách, na nichž je zlatým písmem vyraženo „Svobodu Lužici“. Obsahuje pamětní listy adresované „vládě Republiky československé“ z celkem 29 okresů ze severních a východních Čech od Ústí nad Labem přes Pojizeří a Polabí až po Hradec Králové a Náchod. Podpisy a razítka funkcionářů příslušných okresních národních výborů (ONV), k nimž se připojily ještě další organizace, jako byly okresní sekretariáty politických stran, sokolské jednoty a další spolky, hlásají:

„Obyvatelstvo našeho okresu s bratrskou účastí v staletém zápase lužických Srbů a u vědomí rozhodného významu dnešních dějinných událostí stojí jednotně a pevně za požadavkem svobody pro nejmenší a nejohroženější národ lužickosrbský a žádá vládu Republiky Československé, aby stejně pevně a rozhodně podporovala jejich spravedlivý boj o svobodu a právo až do brzkého a úplného osvobození bratrské Lužice.“[1]

Rozesílání a následný sběr těchto memorand organizoval od srpna 1945 kulturní inspektor mnichovohradišťského ONV Jaromír Plch (1918–1990). Jeho jméno v dějinách lužickosrbsko-českých styků nenajdeme. Plch během svého bohatého života, kdy stihl učit na několika venkovských školách v regionu, za druhé světové války být totálně nasazen v Německu, načež po zrušení okresu Mnichovo Hradiště roku 1960 začal vyučovat českou literaturu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde dosáhl profesury, se s lužickosrbskou tematiku setkal pouze krátkodobě. Bylo to ale setkání vydatné, které přitom začalo velmi nenápadně.

Obr. 1: Hlavní iniciátor manifestace z 2. září 1945 Jaromír Plch coby čerstvý absolvent dálkového studia knihovnictví na snímku z roku 1957, otištěném v časopise Knihovník.
(Knihovna Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

Na sklonku června 1945 se zaměstnanci firmy Graniton z Břehů u Žďáru u Mnichova Hradiště obrátili na mnichovohradišťský ONV s žádostí „o uspořádání velké manifestace na připojení Lužických Srbů k ČSR“.[2] Nebylo to nijak překvapující. Téma možné budoucnosti Lužických Srbů ve svazku s Československem připomínali politici na manifestačních shromážděních. Tento požadavek, opakovaný představiteli Lužickosrbského národního výboru (Łužisko-serbski narodny wuběrk), řízeného z Prahy farářem Janem Cyžem, a Společnosti přátel Lužice, v české společnosti významně rezonovalo.[3] Tím spíše v Pojizeří, jednom z nejvýznamnějších center spolupráce s Lužickými Srby v době před druhou světovou válkou. V požadavku na „velkou manifestaci“ se zřetelně zrcadlila vzpomínka na shromáždění na vrchu Mužském z 5. července 1933, jež bylo svoláno v reakci na vlnu zatýkání a čistek mezi představiteli lužickosrbského kulturního života ze strany nacistického režimu.

Myšlenka padla na úrodnou půdu: Nejenže byli do Mnichova Hradiště pozváni jednatel pražského ústředí SPL Jindřich Černý a předseda Lužickosrbského národního výboru Jan Cyž, aby Lužické Srby připomněli během „Holdu Rudé armádě“, jenž se uskutečnil 1. července v zahradě mnichovohradišťského zámku. Ještě před tím, 28. června, bylo na schůzi ONV rozhodnuto „uspořádat velikou manifestaci na Mužském“. Její přípravou byli pověřeni členové ONV Jaromír Plch a Bohumil Dejmek a úředník Ladislav Douda.[4] Zcela klíčovou roli ovšem sehrál první z nich.

Plch totiž po domluvě s Cyžem rychle zavrhnul původní představu jakési „imitace“ shromáždění z roku 1933 ve prospěch podstatně ambicióznější výzvy „k jednotné mohutné manifestaci pro svobodu Lužice“, jež by proběhla „ve všech okresech i obcích českého severu“.[5] Klíčový je právě důraz na sousloví „český sever“. Zatímco v roce 1933 bylo Pojizeří nejbližší ryze českou oblastí k lužickosrbskému jazykovému teritoriu, Plch již reagoval na bohemizaci pohraničního území, odkud bylo vysidlováno německé obyvatelstvo. Z této příčiny se nejen v roce 1945, ale i v následujících letech mohlo těžiště spolupráce s Lužickými Srby přesunout z Pojizeří, jež se ocitlo uprostřed kompaktního českého osídlení, až k německé hranici, do Varnsdorfu či Liberce.[6] Manifestace tedy měla i zřetelně stvrdit české panství nad celým regionem až k německé hranici. Proto se hlavní část shromáždění, jehož termín byl v průběhu srpna určen na 2. září, měla odehrávat na vrších. Vyvrcholení programu nastalo až večer, kdy ve 21 hodin „vzplály na horách a kopcích četné hranice symbolizující svobodu a bratrství, místy zpestřené ohňostroji, jejichž jasná záře byla dobře viditelná i daleko v Lužici.“[7]

Velkých táborů lidu se uskutečnilo celkem devět. Nejdůkladněji byla podchycena účast obyvatelstva mnichovohradišťského okresu, jež se sešlo na Mužském, a z okolí Bělé pod Bezdězem na hradě Bezdězu. I toto místo neslo stejně jako Mužský značný symbolický potenciál. Pod Bezdězem se totiž 16. června 1935 uskutečnila mohutná manifestace českých obyvatel pohraničí, tzv. hraničářů. Poslanec za agrární stranu Jan Dubický tehdy připomněl i Lužické Srby.[8] Tradiční místa lužickosrbsko-české spolupráce, kde již v meziválečné době existovaly odbory SPL, reprezentovala pojizerská města Mladá Boleslav, Turnov a Semily. Naopak onen zmiňovaný postup na sever deklarovaly manifestace v Liberci, ve Frýdlantu, ve Varnsdorfu a ve Šluknově.

Svazek pamětních listů požadujících „osvobození bratrské Lužice“.
Obr. 2: Svazek pamětních listů požadujících „osvobození bratrské Lužice“.
(Muzeum města Mnichovo Hradiště)

Plch nepodcenil ani spolupráci s dalšími organizacemi. Z Lužickosrbského národního výboru a SPL byl na každou manifestaci vyslán řečník. Do Mnichova Hradiště se tak opět vrátil Jan Cyž. Jednatel SPL Jindřich Černý dorazil do Varnsdorfu, předseda korporace Vladimír Zmeškal zamířil na Bezděz.[9]

Shromáždění se ovšem v tento den ve skutečnosti uskutečnilo ještě více než devět, kolik jich zaznamenal tisk. Organizací odpoledního setkání byly totiž – přinejmenším v mnichovohradišťském okrese – pověřeny jednotlivé místní národní výbory, které si musely obstarat vlastního řečníka. Teprve večer z jednotlivých sídel vyjeli „občané traktory, auty a pod.“ na určené, náležitě vyzdobené shromaždiště k večerní manifestaci.[10] Celkově lze tedy věřit zprávám z Lužickosrbského věstníku, že na tuto akci, pořádanou „za účasti místních a okresních správních komisí a národních výborů, odborů SPL, mládeže, skautů, tělocvičných jednot, vojska i jiných složek občanstva“, dorazily snad až „desetitisíce českých hraničářů, někde i početné výpravy Lužických Srbů“,[11] čímž nejspíš co do účasti překonala svůj dvanáct let starý předobraz.

Zásah Plchovy akce však byl ještě širší a neomezoval se výhradně na „český sever“, rozumějme tedy čerstvě bohemizované pohraničí a historickou kulturně-hospodářskou základnu českých hraničářů v Pojizeří. Stejně jako v roce 1933, kdy byla na Mužském přijata rezoluce adresovaná do Ženevy Společnosti národů, byla i tato série shromáždění spojena s manifestačními proklamacemi. Již 13. srpna odešly z Mnichova Hradiště do širokého okolí tiskopisy pamětních listů.[12] Rozšíření této akce z „českého severu“ do východních Čech zjevně významně napomohl fakt, že v téže době dorazil z Náchoda de facto totožný formulář požadující připojení Kladska.[13] Obě akce se tak recipročně protnuly.

Plch se sice dušoval, že „nechceme cizí území, ale žádáme jen v nepatrném poměru spravedlivé odčinění starých křivd páchaných na Slovanech, zvláště v Lužici a Polabí [míněni jsou Polabští Slované, pozn. L. F.]. Žádáme svobodu a právo pro nejmenší slovanský národ, které zaručuje Atlantická charta všem národům světa.“[14] Obraz lužickosrbské tematiky, jaký nabízel lokální tisk, byl ale o poznání komplikovanější. Poněkud odlišnou perspektivu nežli Plchovu snahu prezentovat připojení Lužic k Československu jako splnění vlastního přání Lužických Srbů nabídla např. úvaha „Můžeme žádat návrat Lužice“, již necelý měsíc po manifestaci uveřejnil mladoboleslavský týdeník Národní republika. Jak napovídá titul, připojení tohoto území nemělo dle mínění pisatele napravovat křivdy napáchané na Lužických Srbech, ale „na českém státě odnětím Lužice“.[15] Ovšem myšlenka, že „bohatá země lužická musí se opět navrátit do svazku českých zemí, jimž byla po bělohorské bitvě urvána“, vytryskla i 2. září na Bezdězi, a to přímo v projevu předsedy SPL Vladimíra Zmeškala.[16] V žádném případě tak nelze podporu přimknutí Lužických Srbů k Československu interpretovat výhradně jako nezištnou aktivitu ve prospěch lužickosrbského etnika, ale přinejmenším stejnou měrou i jako realizaci československých územních nároků na území Horní a Dolní Lužice.

Podobu memorand ukazuje příklad pořadatelského mnichovohradišťského okresu.
Obr. 3: Podobu memorand ukazuje příklad pořadatelského mnichovohradišťského okresu. (Muzeum města Mnichovo Hradiště)

Manifestace a na ni navázané akce měly se svým předobrazem z roku 1933 společnou i značnou diskrepanci mezi ambiciózními cíli a rozporuplnou realitou. Stejně jako se roku 1933 Společnost národů, neuznávající Lužické Srby jako národnostní menšinu, odmítla zaslanými memorandy zabývat, nepochodil nyní ani Plch se svými spolupracovníky. Roku 1946 se v důsledku roztržky mezi Janem Cyžem a Domowinou o budoucí směřování Lužických Srbů výrazně zkomplikovaly též vztahy mezi Lužickosrbským národním výborem a SPL.[17] Plcha navíc nově zaneprázdňovala volba předsedou ONV, v němž reprezentoval Komunistickou stranu Československa. Svázaná memoranda proto poslal do Prahy až v lednu 1947. Svazek však nebyl dle původního plánu předložen „vládě ČSR, ministerstvu zahraničí a velvyslanectvím velmocí v Praze“,[18] nýbrž na ministerstvo sociální péče.[19] To sice nemělo s lužickosrbskými záležitostmi nic společného, Plch však zjevně doufal v osobní intervenci ministra Zdeňka Nejedlého, jenž se z pozice předsedy Slovanského výboru několikrát vyslovil pro myšlenku vytvoření lužickosrbského státu, respektive pro přičlenění lužickosrbského jazykového teritoria k Československu.

Tyto Nejedlého názory sice připomněl Lužickosrbský věstník až v prosinci 1946, ovšem ministr je vyslovil již 18. srpna téhož roku na česko-lužickosrbské pouti ve Vilémově u Šluknova.[20] Od té doby politický vývoj pokročil značně kupředu a stále zřetelněji se ukazovala faktická nereálnost připojení obojí Lužice k Československu. Ilustrovat tuto proměnu „snění o československé Lužici“ je možné na příkladu vývoje mediálního obrazu manifestace z 2. září 1945 právě na stránkách Lužickosrbského věstníku. Zatímco v prvním referátu o manifestaci z února 1946 jednatel SPL Jindřich Černý popisuje, kterak účastníci „v záři zapálených hranic, jež symbolisovaly vznešené ideály svobody a bratrství dvou tak blízkých národů, jako je národ náš a lužickosrbský, znova si připomněli, proč Lužice, nejkrásnější klenot české koruny, ze které pocházela snad i Ludmila, babička knížete Václava, byla zašantročena na dlouhá staletí“,[21] v srpnu 1946, kdy již bylo zřejmější, že obojí Lužice zůstane součástí sovětské okupační zóny, zůstávají jako motivace manifestace v jinak takřka totožném textu pouze „národní práva slovanské Lužice“.[22]

Podobu memorand ukazuje příklad pořadatelského mnichovohradišťského okresu.
Obr. 4: Podobu memorand ukazuje příklad pořadatelského mnichovohradišťského okresu. (Muzeum města Mnichovo Hradiště)

A s určitým posunem se proměňovaly i názory Zdeňka Nejedlého, v srpnu ještě optimisticky tvrdícího, že „lužická otázka je naší rodinnou otázkou“. Svazek pamětních listů mu byl skutečně předložen, a to dokonce dvakrát. Ministr však zvolil zdržovací taktiku mlčení. Zpět do Mnichova Hradiště byla totiž příslušná akta vypravena až 3. května 1947 i s omluvou „soudruha ministra, který pro veliké zaneprázdnění neodkladnými a celostátně důležitými záležitostmi nemohl v této věci vyhovět Vašemu přání“.[23] Na materiály tak mohl začít sedat prach v městském archivu a manifestace, jež jejich sběr doprovázela, upadly do takřka dokonalého zapomnění…

Připomínku si však zaslouží přinejmenším ze dvou příčin: Za prvé dokreslují české vzhlížení k Lužickým Srbům (a k Horní a Dolní Lužici), obsahující v sobě myšlenky spřízněnosti obou slovanských etnik, ale současně i československé územní nároky na území obojí Lužice, jehož ztráta měla být nyní kompenzována. Za druhé záběr této manifestace ukazuje posun středisek českého zájmu o Lužické Srby z tradičního Pojizeří, odkud též vzešel podnět k této akci, do pohraničí, kde je spolupráce s Lužickými Srby rozvíjena dodnes. A nezapomeňme konečně na snad banální konstatování, že vrch Mužský, toto významné místo paměti lužickosrbsko-českých styků, nemusí tuto pozici opírat výhradně o známé shromáždění z roku 1933.


Autor
PhDr. Ladislav Futtera je odborný pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky.

Citujte jako:
Futtera, Ladislav: „Až do brzkého a úplného osvobození bratrské Lužice“. Kontexty manifestace na vrchu Mužský u Mnichova Hradiště 2. září 1945, v: Lausitz – Łužica – Łužyca. Aspekte der Beziehungs- und Verflechtungsgeschichte einer zentraleuropäischen Brückenlandschaft (zveřejněno dne 11.02.2021). URL: https://lausitz.hypotheses.org/1540


[1] Muzeum města Mnichovo Hradiště (dále MMMH), fond Kroniky, inv. č. K1634, Svobodu Lužici.

[2] Státní okresní archiv Mladá Boleslav (dále SOkA MB), fond Okresní národní výbor Mnichovo Hradiště (dále ONV MH), inv. č. 1, kn. č. 1, Zápisy ze schůzí pléna ONV 15. 5. – 4. 12. 1945, Zápis o šesté schůzi Okresního národního výboru pro okres mnichovohradišťský, Mnichovo Hradiště 28. 6. 1945, s. 1.

[3] Šurman, Pětš: Nadźija na swobodu. Serbja w Sowjetskim wobsadniskim pasmje 1945–1949, Budyšin 2000, s. 8–18.

[4] SOkA Mladá Boleslav, fond ONV MH, inv. č. 1, kn. č. 1, Zápisy ze schůzí pléna ONV 15. 5. – 4. 12. 1945, Zápis o šesté schůzi Okresního národního výboru pro okres mnichovohradišťský, Mnichovo Hradiště 28. 6. 1945, s. 1.

[5] Tamtéž, inv. č. 446, Oslavy, jubilea, k. 83, Oběžník ONV Mnichovo Hradiště Okresním národním výborům a Okresním správním komisím, Mnichovo Hradiště 13. 8. 1945.

[6] Srov. Hrabal, Milan: Warnoćicy – čěske wokno do Łužicy. Zarys čěsko-serbskeje wzajomnosće, Varnsdorf 2011, s. 20.

[7] Černý, Jindřich: Čeští hraničáři a Lužice, in: Lužickosrbský věstník 1946, č. 1–2, s. 16.

[8] Manifestace hraničářů pod Bezdězem, in: Lužickosrbský věstník 1935, č. 7, s. 63.

[9] Manifestace, přednášky a schůze věnované Lužici v roce 1945, in: Lužickosrbský věstník 1946, č. 7–8, s. 67.

[10] SOkA MB, fond ONV MH, inv. č. 446, Oslavy, jubilea, k. 83, Dopis MNV Bakov nad Jizerou ONV Mnichovo Hradiště, Bakov nad Jizerou 5. 9. 1945.

[11] Černý 1946, s. 16.

[12] SOkA MB, fond ONV MH, inv. č. 446, Oslavy, jubilea, k. 83, Oběžník ONV Mnichovo Hradiště Okresním národním výborům a Okresním správním komisím, Mnichovo Hradiště 13. 8. 1945.

[13] Tamtéž, Dopis Kladského komitétu při ONV v Náchodě ONV Mnichovo Hradiště, Náchod s. d. [volně vložená příloha v knize].

[14] Tamtéž, Oběžník ONV Mnichovo Hradiště Okresním národním výborům a Okresním správním komisím, Mnichovo Hradiště 13. 8. 1945.

[15] Kustýř, J.: Můžeme žádat návrat Lužice, Národní republika, 28. 9. 1945, s. 1.

[16] Zdařilá manifestace lidu z Podbezdězí za svobodu Lužice, Hlas lidu, 13. 9. 1945, s. 2.

[17] Srov. Šurman 2000, s. 21–22; Kapitán, Jiří: Politický vývoj v Lužici po pádu nacismu. Oč vlastně jde v Lužici?, in: Lužickosrbský věstník 1947, č. 2, s. 17–25.

[18] SOkA MB, fond ONV MH, inv. č. 446, Oslavy, jubilea, k. 83, Koncept doprovodného textu k pamětním spisům, Mnichovo Hradiště s. d.

[19] MMMH, fond Kroniky, inv. č. K1634, Svobodu Lužici, Obálka s fotografickou dokumentací [volně vložená příloha v knize].

[20] Prof. Zdeněk Nejedlý o lužické otázce, in: Lužickosrbský věstník 1946, č. 9–10, s. 69.

[21] Černý 1946, s. 16.

[22] Manifestace, přednášky a schůze věnované Lužici v roce 1945, in: Lužickosrbský věstník 1946, č. 7–8, s. 67.

[23] MMMH, fond Kroniky, inv. č. K1634, Svobodu Lužici, Dopis Kabinetu ministra sociální péče Jaromíru Plchovi, Praha 3. 5. 1947 [volně vložená příloha v knize].


Das könnte dich auch interessieren …

Schreibe einen Kommentar

Deine E-Mail-Adresse wird nicht veröffentlicht. Erforderliche Felder sind mit * markiert.

Diese Website verwendet Akismet, um Spam zu reduzieren. Erfahre mehr darüber, wie deine Kommentardaten verarbeitet werden.

Suche in OpenEdition Search

Sie werden weitergeleitet zur OpenEdition Search